Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tři noví piloti UL letadel

4. 9. 2015

TŘI NOVÍ PILOTI UL LETADEL

aneb

STAREHO PSA NOVÝM TRIKŮM (NE)NAUČÍŠ

Chci psát o příběhu, který se udál mezi letci z Leteckého klubu generála Janouška. Stalo se to v měsíci červenci 2015, kdy se tři členové klubu, pilotní veteráni v pravém slova smyslu, stali novými piloty, tentokrát na ultralehkých letadlech. Na začátku všeho byl náš tajemník klubu (LKGJ) a zároveň instruktor Pavel RÁKOSNÍK, který přišel s nápadem, že může vycvičit jednoho nebo více pilotů z klubu na letadle TECNAM P92 ECHO. Odvážlivci, kteří se přihlásili byli: Josef MINAŘÍK, Janko SKLADANYI a Vojtěch VALA. Nad vším vévodil inspektor techniky pilotáže LAA a šéfpilot podniku F AIR na letišti v Benešově, velmi zkušený letec pan Miroslav ROHEL. Původně plánoval náš instruktor Pavel RÁKOSNÍK pouhé dva dny komplexního výcviku, spíše by se dalo říci přeškolení, ale jak se říká, že všechno je jinak, tak to i ve skutečnosti dopadlo. Ale předesílám, že když je konec dobrý, všechno je dobré....  V České republice platí pro výcvik na ultralehkých letadlech pravidla LAA (Letecká amatérská asociace). Pilotní žák musí absolvovat jak teoretické školení a pozemní přípravu, zakončenou teoretickou zkouškou, tak i celý praktický výcvik s pilotní praktickou zkouškou. Pak dostane průkaz pilota ultralehkých letadel. Na nás tři kandidáty-piloty ultralehkých letadel, se vzhledem k naší předchozí pilotní praxi, vyžadovalo přeškolení v rozsahu 2,5 až 3 letových hodin, splnění teoretické zkoušky na počítači a závěrečné praktické pilotní zkoušky s inspektorem techniky pilotáže LAA. Lehce řečeno, ale pouze s velkým úsilím provedeno. Vše začalo ve čtvrtek 2. července 2015 v 8.00 ráno v brífingové místnosti firmy F AIR na letišti Benešov. Ve čtyřech hodinách teorie se snažil náš instruktor Pavel „natlouci“ nám do hlavy vše, co považoval za důležité: Letecké předpisy LAA , klasifikaci vzdušného prostoru a všechno co s tím souvisí, zakázané prostory a naše činnost kolem nich, radioprovoz, odpovídač a jeho kódy, nastavení výškoměru, důležité úkony v letadle, činnost při letu po okruhu a v prostoru, bezpečnostní a nouzová přistání a mnoho dalších dat, informací a postupů. Po čtyřech hodinám už nás z toho brněly hlavy a hlavně už odmítaly další pumpování..... Vysvobozením byl pro nás dobrý oběd v místním pilotním klubu. Po obědě to byl zase kvapík do slova a do písmene. Praktické seznámení s letadlem, předletová prohlídka, orientace v kabině a palubní nácvik. Po 14.00 odpoledne jsme jeden po druhém nastupovali do letadla k prvnímu 30-ti minutovému seznamovacímu letu a s ním spojeným letem do prostoru. Tam ostré zatačky, pády, nácvik bezpečnostního přistání do terénu, návrat nad letiště a první okruhy. Prý pro zkušené piloty to měla být procházka růžovým sadem.... Největší problémy a to jako jeden muž, jsme měli s nezvyklým ovládáním plynové páky, která byla všechno jiné, než standartní plynová páka v letadle. Palcem musíš stisknout pojistku, prsty svírat kolečko a jen pak můžeš pohybovat plynovou pákou vpřed nebo vzad. Takže místo jemného pohybu vpřed nebo vzad, s něžným držením této důležité páky, to bylo hrk dopředu na plný plyn a pak hrk dozadu, aby motor tak neřval a my jsme pak s takovým rumplováním s plynovou pákou pojížděli jako bychom to ukradli....teprve pak nám Pavel vysvětlil, že je možno jemně otáčet kolečkem a plynule přidávat nebo ubírat plyn a tím i kultivovaně pojíždět po dráze. Janko měl například zásadní problém řídit levou rukou knipl a pravou ovládat plynovou páku. Údajně ho to stále za letu nutkalo si ruce přehodit, ale prakticky to vůbec nešlo. Brzdová páka byla umístěna mezi sedadly a také tam byl i neviditelný, miniaturní spínač vyvážení. Josef, vyučený za ta léta v kokpitu, šlapat na brzdové pedály nohama, stále šlapal na pedály (bez brzd) a teprve pak si uvědomil, že v tomto letadle je brzda jako u žebřiňáku, zatáhneš za páku uprostřed a ono to brzdí. O hledání spínače vyvážení prsty jako slepec ani nemluvím.... Po prvních praktických vzletech ve čtvrtek odpoledne jsme se cítili jako spráskaní psi a naše sebevědomí bylo na bodu mrazu. Já mluvím za všechny tři a oni vám to jistě potvrdí. Večer byl u Pavla na domečku v Bystřici „poletový rozbor“ a jen příslušné destiláty zachránily naši vůli vydržať a nevzdát to. Ráno bývá moudřejší večera a s tím jsme šli brzy spát. Pátek dopoledne byl čas nácviku nouzových přistání. Trénovalo se nad letištěm, z letové výšky cca 3000 ft, instruktor stahnul plyn na volnoběh s pokynem „Přistaň na dráhu 06...“ nebo jen „Přistaň na letiště...“. Také náhlé stažení plynu krátce po startu se trénovalo a to muselo jít všechno ráz, naráz, bleskový výběr vhodné plochy, přistávací konfigurace a přistáváme ! Všechno to probíhalo v teplotách přes 30 stupňů Celsia a z nás v kabině tekl pot a to nejen ze stresu. Nastal čas pravdy a po obědě v pátek jsme měli dva úkoly a to absolvovat teoretickou zkoušku na počítači a pak jít na přezkoušení inspektorem Mirkem Rohelem před prvním sólovým letem. U počítače jsme ze sebe vydali vše, co jsme kdy za celou leteckou kariéru buď zaslechli nebo se i naučili. Prošli jsme všichni tři. Běžný pilotní žák na to má aspoň tři měsíce učení v pozemní přípravě, my jsme byli v tomto „tavícím kotli“ od čtvrtka od osmé ráno. Josef se po teorii s námi rozloučil, potřeboval být to odpoledne někde jinde a tak já s Jankem jsme, jako obětní beránci, šli na přezkoušení na sólo. Inspektor Mirek Rohel suše oznámil, že každý dá jeden okruh, on se nám do toho plést nebude a pokud to bude bezpečné, půjdeme na sólo. Já jsem Jankovi před přezkoušením řekl: „ Janko, celou dobu jsme trénovali okruhy na dráhu 06 a nikdy ne z opačného konce na dráhu 24. My jsme z té strany letiště prakticky nikdy neviděli. Benešov má dvě dráhy: 27/09 a 24/06 a jak vidím budeme na přezkoušení létat na dráhu 24. Nádherný zákon schválnosti...“. Tato, zdánlivě malicherná hrozba, nás vytrestala jak zákon káže ! Já jsem zaletěl okruh podle inspektora Mirka dobře, ale po 3. zatáčce jako bych oslepnul a k mému úžasu jsem neviděl ani letiště ani dráhu 24. Tu jsem spolehlivě přeletěl a teprve po dotazu inspektora: „ Ty budeš sedat na 27 ?“ jsem začal zmatkovat a místo jednoduchého Opakuji okruh, jsem začal dělat jednu chybu za druhou: klapky při vysoké rychlosti, pokus o skluz bez klapek, s letadlem jsem křápnul mimo střed dráhy, prostě katastrofa. Pak na to šel Janko. Jako přes kopírák, dělal na okruhu jednu chybu za druhou, jak jsem slyšel při poletovém rozboru od inspektora. Teprve potom jsme se inspektorovi přiznali, že jsme na dráhu 24 neletěli ani jeden jediný okruh. Inspektor byl k naším výkonům stručný: „Pánové, každému z vás předepisuji ještě dva cvičné okruhy na dráhu 24 s instruktorem a bude-li instruktor spokojený, pustí vás na sólo.....“. Byla to rána z milosti a pro nás přímo imperativ, abychom zvolnili, nechali vše několik dní uzrát a hlavně vstřebat všechno z kabiny do našich hlav. Příští letový den byl stanoven na středu 8.7.2015. Celé čtyři dny na rozjímání !

vojta.jpgTak se i stalo. Opakovací okruhy a pak jeden po druhém na sólo. Také počasí se trochu vzpamatovalo a už nebyla tak pekelná vedra. Odměnou nám byl ten nádherný pocit při 30-ti minutovém sólovém letu do prostoru a pak při 4 okruzích. Obnovená sebedůvěra, že to letadlo umíme, že nás poslouchá a že je to i bezpečné. Byl to zásadní psychologický zlom a my jsme to věděli. Den pilotních zkoušek jsme naplánovali na další středu 15.7.2015. Vedra už definitivně polevila, to byla také velká vzpruha pro každého z nás, pro naši morálku a nasazení. Každý absolvoval dopoledne ve středu 15.7. dva okruhy na rozcvičení a ve 13.00 toho dne jsme šli na to. Pořadí bylo Vala, Skladanyi a Minařík. Odstartoval jsem s inspektorem do prostoru a jako zázrakem se vše dařilo. Ostré zatáčky o 360 stupňů, pády, zábrana vývrtky, dvakrát předvedení bezpečnostního přistání, let nad letiště a zařazení se do okruhu, dvakrát okruh, vystoupání do 3000 ft a tam „ticho“, plyn stažen, magneta vypnuta. Jednoduchý pokyn inspektora – přistaň na letiště. Ten nouzák sice nebyl na jedničku, ale na letiště jsem přistál, doroloval na stojánku, „sýr“ pro snímek na památku a další byl na řadě Janko. I u něho to skončilo snímkem na památku s jeho úsměvem... Josef startoval na pilotní zkoušku, najednou rána a od motoru odpadlo kus výfuku! Jeho přezkoušení se přesunulo na příští den ráno. Uspěl a tím celá naše anabáze úspěšně skončila. Do naší žákovské knížky jsme dostali kulaté razítko inspektora LAA, slovo „prospěl“ a podpis. Zbývala už jen formalita dostat tři nové pilotní průkazy. Já osobně jsem byl ve svých 75 létech vyhlášen za nejstaršího pilota, který byl ve firmě F AIR vycvičen. Janko a Josef se svými šesti křížky jsou proti mě úplní benjamínkové....

tri-piloti--instruktor-a-inspektor.png

JANKO, VOJTA, JOSEF, INSPEKTOR MIREK a INSTRUKTOR PAVEL

Náš upřímný dík patří především našemu obětavému instruktorovi Pavlu Rákosníkovi. Neměl to s námi lehké a jistě překonal vysokou bariéru, aby nám pomohl náš sen splnit. Náš inspektor Mirek Rohel nám pomohl svým klidem a rozvážností, vysokou profesionalitou a pochopením pro náš status. Udělal pro nás velký kus práce s administrativou našeho výcviku a vydáním pilotních průkazů. Srdečně mu za to děkujeme. Vůbec to pro nás nebylo lehké. My jsme to přes handycap věku dokázali. Nevzdali jsme se a jsme na sebe hrdí. Vaši Josef, Janko a Vojta. Letecký klub generála Janouška.

Zapsal: Vojta Vala, člen Leteckého spolku PRAHA, z.s. 

PS: Oba moji kolegove byli piloti Migu 23, Janko se dokonce úspěsně katapultoval z Migu 23 a má doma sedačku i padák, na kterem přistál a Josef nalétal jako dopravni pilot u CSA 12 tisic hodin. V jejich věku se přeškolit na UL je zcela unikátni, o mých 75 letech ani nemluvě.