Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bylo to o fous ...

26. 4. 2017

BYLO TO O FOUS....

aneb

moje účast na hromadném vzletu z letiště Žatec při cvičení ŠTÍT 84.

     V roce 1984 probíhalo na našem území cvičení vojsk Varšavské smlouvy pod názvem Štít 84.  Pro jeho efektní ukončení vymyslel kdosi úkol „Předvést ukázku urychleného opuštění letiště dvěma leteckými pluky“.  Nevím kým, ale prostě byl stanoven požadavek, že vzlet 72 letounů musí proběhnout v čase do pěti minut. Ten, kdo tomu jen trochu rozumí, chápe, že je to akce, vyžadující dlouhé plánování, výpočty dob, potřebných pro start jednotlivých typů letounů, které budou startovat nejen z hlavní vzletové a přistávací dráhy (VPD), ale také z pojížděček a travnatého pásu, prostě ze všech koutů letiště. Některé skupiny musejí vzlétat dokonce proti sobě, což by normálně byla skoro sebevražedná akce. Výpočet časů a z toho vyplývajících okamžiků startů jednotlivých skupin musí být dodržen s vteřinovou přesností, aby nedošlo ke kolizím. To vyžaduje důkladnou organizaci a nácvik. V bojových podmínkách by tohle připadalo v úvahu jen těžko, takže celá ta atrakce byla vlastně jen pro oko přítomných generalit vojsk, účastnících se cvičení.

     Původně jsem se této demonstrační mega akce neměl vůbec zúčastnit, za což jsem byl vděčen. Neměl jsem osobně rád úkoly, na kterých měli u letectva hlavní slovo lidé již vzdálení letecké praxi a jím podobní, kteří vymýšleli a radili jak máme létat....

Vzal jsem rodinu a vyrazili jsme na dovolenou.

Přípravy k hromadnému vzletu desítek tryskových stíhaček na letišti Žatec běžely v plném proudu. Piloti už dva týdny ladili způsoby hromadného pojíždění ve skupinách, vteřiny vzletů, vzdušné tratě po vzletu, přiblížení k letištím přistání, zvláštní případy za letu a mnoho dalších detailů této masové, ale téměř „hodinářské“ akce. Chyby nesměly existovat. Každý musel dostat pod kůži svoji roli, bylo to jako v řetězové reakci, uděláš chybu a spustí se lavina katastrofy.

I v takto pedantně připravené akci se vloudí chybička a tak dva piloti, kteří udělali nějaký přestupek vůči vnitřnímu vojenskému řádu,  museli být z akce vystřídáni.

Tím moje dovolená ze dne na den skončila.

     Den před generálkou hromadného vzletu jsem se hlásil na letišti Žatec. Prakticky za jeden den pozemní a předběžné přípravy jsem musel obsáhnout všechno, co bylo obsahem čtrnáctidenní intenzívní přípravy. Neměl jsem z toho dobrý pocit a tak jsem se více méně soustředil jen na jeden detail a tím byl můj čas vzletu, na jehož přesném dodržení závisela moje bezpečnost.. Vzpomínám si, že to bylo vyjádřeno formulkou Č + 4 minuty a 12 vteřin.

     V klidu jsem tedy nahodil motor mého MIGu-23ML v čase Č mínus 6 minut a pojížděním ze stojánky jsem se řadil za ostatními dle plánu. Startovali jsme z hlavní VPD po deseti vteřinách. Úkolem bylo udělat za těch deset vteřin předstartovní úkony, vjet na startovací dráhu, srovnat se ve směru dráhy, a hlavně hlídat čas, abychom se vešli do vteřinové časové mezery, vzlétli a nenarušili start další skupiny Migů-21, startujících z protisměru z travnaté vzletové dráhy.

     Přišla vteřina vzletu naší skupiny. Plná forsáž a jedu ! Asi po 200 metrech byl na startovací dráze mírný hrb. Věděl jsem o něm, žateckou VPD jsem důvěrně znal. V napjaté situaci hromadného vzletu, kdy pilot hlídá plno jiných detailů, jsem na zmíněný hrb zapomněl a také možná existovala i skutečnost – kdo ví -, že jsem nebyl stoprocentně v ose dráhy při vzletu a tak se spustila řada drobných „je to jinak“ vteřin. Nešťastný hrb mě pošoupnul mírně doprava a  pravé kolo mého hlavního podvozku se ocitlo mimo betonovou dráhu, na nezpevněném travnatém povrchu letiště. V suchých podmínkách při vzletu bych si toho ani nevšimnul a pokračoval v letu. Po vydatných deštích to na letišti v Žatci vypadalo ovšem úplně jinak. Za další vteřinu jsem v tom bahně měl už obě kola hlavního podvozku. Proti mě se rychle blížily stromy kolem takzvané „generálské cesty“. Tou cestou od Staňkovic jsme jezdili na kolech na letiště.

     Na rychloměru se ručička klepala okolo rychlosti 200 km/hod a rychlost odpoutání pro MIG-23 ML byla 250 km/hod. Co teď? Co s tím? Každá vteřina rozhodovala! Mozek pracoval na nejvyšší rychlosti: Vyjde to? Nevyjde to? Pokračovat? Přerušit vzlet? Možnost přerušení vzletu jsem v tom osudovém okamžiku ihned zavrhnul. Uvědomoval jsem si, co by můj stroj, jako neřízená střela, udělal ve skupině letadel z protisměru. Snad to byla mžiková myšlenka, která předcházela moji fyzickou reakci a já jsem při malé rychlosti urval stroj od země. Dvanáct tun tahu rvalo do vzduchu šestnácti tunový kolos, kolébající se na minimální letové rychlosti. Přehoupnul jsem se přes vzrostlé stromy a. surově jsem potlačil řídící páku. Mašina se na štěstí okamžitě „chytla“ a postupně nabírala vztlak, rychlost i výšku. Byli jsme oba zachráněni, pilot i stroj. Pokračoval jsem ve stoupání a zařadil se do skupiny mé letky. Měl jsem za sebou osudový okamžik života a smrti a já jsem přežil. Opět jsem měl  při létání více štěstí než rozumu.

     Ze země prý ty vteřiny vypadaly podstatně hůř. Z vyprávění očitých svědků jsem se dozvěděl, že po mém vyjetí mimo pevnou startovací dráhu se vytvořila za mým letadlem obrovská koule z drnů, bahna, vody a z nečistot všeho druhu a moje éro nebylo za tím marastem vůbec vidět. Najednou prý před stromy vylétlo skoro kolmo do vzduchu, aby v mžiku zase zmizelo za stromy. Už čekali ránu a výbuch. Já místo toho jsem vzlétnul k nebesům jak ten bájný pták Fénix a pokračoval v letu, jako by se nic nestalo. Bylo to opravdu o ten pověstný „fous“, jak jsem nadepsal.

     Jak se ukázalo, nebylo to pro ten den všechno. Sedmdesát dva letadel se, v kriticky krátkém čase 4 minut a 45 vteřin dostalo do vzdušného prostoru a muselo se spořádaně roztýlit a postupně přistát na svých mateřských letištích. Trať naší skupiny vedla kolem Hradce Králové a Náměště nad Oslavou směrem k letišti České Budějovice. Na čas našich manévrů byl vydám zákaz letání pro zbytek celého vojenského letectva. A opět chybička se vloudila a my jsme, za velkého obapolného zděšení ve vzduchu, prakticky „prolétli“ skupinou vysazených vojenských parašutistů. Jejich operaci povolil  prý jistý krajský partajní tajemník....

     Ale konec dobrý, všechno dobré. Všichni, co ten den vzlétli, také i přistáli a potvrdili tak vysokou připravenost a kvalitu plánování i výcviku.

                                       Letu zdar!

  Ján Skládanyi, člen Leteckého klubu gen.Karla Janouška