Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta domů na Západ

28. 9. 2013

 

img_20130916_080637.jpg

Je neděle 15.září 2013 večer a to je můj den D, kdy je potřeba všechno uzavřít, zabalit, dvakrát zkontrolovat, najednou se vyrojí plno maličkostí, které se nedají ignorovat, odjíždíme se psem Piperem do svého „rodného“ domova v Marylandu v USA. Mám přerušovaný spánek, protože si najednou na něco vzpomenu a tak vyskakuji z postele a jdu překontrolovat všechna okna a dveře, zda jsou zavřeny, pak mě napadne uklidit všechno umyté nádobí, abych měl ráno náskok a tak o dobrém spánku se nedá vůbec mluvit a když mám v pět ráno vyskočit z postele, spal bych, až bych plakal.

Ale nedá se nic dělat vše musí jít ráz na ráz, letadla nečekají. Letí mě to až v 10.00 dopoledne, ale na lístku mám napsáno co se všechno ještě musí udělat, abych byl v 8.00 v odbavovací hale Terminálu 2 na Ruzyni a odletěl letem Lufthansy přes Frankfurt do Washingtonu v USA.

Piperovi, mému psovi,  se také nechce vstávat v pět ráno, obvykle mě budí, se strojovou přesností, v šest hodin ráno na jeho ranní procházku. Ale dnes je to důležité. Bude v přepravní kleci zavřený přes 10 hodin a tak potřebuje být řádně vyvenčený a připravený na cestu.

Původně plánovaný odjezd v šest hodin ráno se pro různé maličkosti opožďuje o půl hodiny, ale cesta po Pražském okruhu je rychlá, odbočuji směrem na jih do Štěchovic, kde bude u kamaráda Miloše uloženo moje auto v době mé nepřítomnosti v Čechách. Na místě jsem v rekordním čase v 7.05, ukládáme auto, znovu vyvenčuji Pipera, dávám mu napít, pak hupsneme do Milošova vanu a uháníme nazpět k Ruzyni. Jsme na letišti v 8.00 a ani generální štáb by to nedokázal tak precizně naplánovat a hlavně provést. Dvě, tři fotky na rozloučenou a už tlačím transportní vozík s Piperem v kleci, s kufrem nahoře na kleci a s příručním zavazadlem k odbavení. Ouha, fronta před přepážkami Lufthansy je nekonečně dlouhá, čekat v ní se mě vůbec nechce a tak „na drzovku“ se hrnu přímo k oddělení, kde jsou podle vzezření usazeni šéfové přepážek Lufthansy a ptám se kde a jak mohu odbavit psa.

„ Jděte přímo na přepážku 244 a tam vás odbaví“.

Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr a tak je Piper odbaven jako VIP, po něm já, zbavuji se mého kufru a mám s Piperem odjet do rohu haly k odbavení velkých a rozměrných zavazadel. Tam na chvíli vylovím Pipera z klece, klec jde „do rentgenu“, Piper nazpět do klece, pohlazení na rozloučenou, chudák neví co ho čeká, ale takový je život, musíme to oba svým způsobem vydržet.

Teď už zbývá jen bezpečnostní prověrka a mám ještě více jak hodinu do odletu, vše jde jako po másle, srdce čeho více žádáš…..

Připravuji si doklady, český pas, letenky, americký pas, prohledávám kapsy, ale po americkém pasu ani stopa, vždyť jsem ho ještě před deseti minutami měl u odbavovací přepážky v ruce. Nařizuji si klid a znovu prohledávám kapsy, pečlivě se dívám do každé přihrádky příručního zavazadla, ale americký pas nikde.

Zmocňuje se mě panika, pes už je odbaven a kdoví kde v útrobách letiště, já nemám pas a nemohu odcestovat, letím k odbavovací přepážce a letuška mě říká, že mě zcela určitě pas vrátila i s letenkami a já to podvědomně vím, ale chytám se každého stébla, mašíruji k místu, kde jsem odbavoval psa, ale tam také nic, tam po mě pas dokonce ani nechtěli, jen letenky.

Zažívám pocit nejvyššího stresu. Co teď ?

V ústech mám úplně vyschnuto, mozek mele v nejvyšších otáčkách, napadá mě sice nesmysl, ale co kdyby. Jdu k bezpečnostnímu odbavení a mám připraven český pas a americký řidičák a vysvětluji důstojníkovi, že jsem právě ztratil americký pas, blábolím cosi o psovi a on mě rázně přerušuje.

„Právě teď jedna paní hlásila, že našla na zemi americký pas a já jsem jí poslal odevzdat pas na informace zde v hale….. jděte  tam a možná, že to je váš pas.“

Tak takhle se dějí zázraky. Buď pánbů ze mě chtěl udělat idiota nebo chtěl prostě ukázat, že zázraky umí dělat v mžiku, na počkání.

Ale nemám ještě vyhráno. Jako ve snách dorážím k informacích, tam se dlouze vybavuje nějaký pán a já ho drze přerušuji a říkám, že jsem ztratil svůj americký pas. Paní v informacích beze slova podává můj pas, otevírám ho, ale ona už předem ví, že je můj a já to také poznávám a v té vteřině nevím, zda se mám hysterický smát, nebo se rozbrečet. Jako ve snách jdu znovu k bezpečnostnímu odbavení, oficír se na mě směje a je očividně také rád, že příhoda má šťastný konec. Nechtěl bych si v tu chvíli měřit svůj krevní tlak a tep, o naprosté vyprahlosti ústní sliznice ani nemluvím.

Jako vždy, konec dobrý, všechno dobré. Hned si kupuji něco k pití (za nekřesťanskou cenu, jaká je na letištích obvyklá, ale dal bych za to hned jak princeznu, tak i půl JZD….). Letadlo do Frankfurtu má mírné zpoždění a tak v klidu sedím, popíjím, medituji a pozvolna si v duchu rozebírám, co se stalo. Měl bych vyskočit a naplno zařvat: „Jsem vůl !“

Mám sebou lehkou bundu a u kapes jsou zipy, zcela určitě vím, že jsem dal pas do kapsy bundy a nezavřel zip !

Pak jsem bundu přehazoval ze sebe na přepravní bednu, pak na příruční zavazadlo, když jsem se zbavoval vozíku a v té chvíli mě musel pas jednoduše z kapsy vypadnout a já jsem si toho nevšimnul.

Nastupuji do letadla, let je krátký, sedím až hodně vzadu a tak po přistání a po příjezdu k rampě sedím a vyčkávám a vidím jak k boku letadla přiráží pohyblivý pás a po něm vykládají zavazadla a jako jedno z prvních zavazadel se šine Piperova přepravní bedna.  To je dobrý pocit, můj psí kamarád je tady a nic neví, co jeho „táta“ právě na letišti v Praze prožil.

Přesunout se ve Frankfurtu na další terminál k odletu do Ameriky, to je opravdu sto jarních kilometrů v jednom zátahu. Už to mě vyděsilo, že odlet je z terminálu Z, gate 66. Na světelných informačních tablech jsou uveden terminály A,B,C,D, E a nakonec Z. Žádný vláček nebo autobus neexistuje, přesun je po svých. Naštěstí jsem to zdolal v pohodě, trochu pohybu nezaškodí, čekání na odlet nebylo dlouhé, snědl jsem připravenou svačinu z Prahy a zhruba o půl jedné po obědě jsme už nastupovali do letadla. Poprvé v životě jsem letěl v Boingu 747, letadlu se říká Jumbo, má dvě paluby, jednu malou nahoře a dlouhatánskou dole. Měl jsem sedadlo 16 H v uličce, hned prví řadu za Business Class a tak jsem měl nepředstavitelně velký prostor na nohy před sebou, konfort nevídaný. Vedle mě se usadila babička s dědečkem z Marylandu (z města Hagerstown), dědeček mě hned zabavil můj polštářek, aby měl dva a babička se mě s odzbrojujícím úsměvem ptala, jestli mě to nevadí. Co jsem měl dělat, řekl jsem, že nevadí a konečně i nevadilo, protože jsem měl svoji spací „podkovu“ kolem krku a polštářek jsem nepotřeboval.

Letadlo bylo narvané, ale klimatizace a ventilace fungovala bezvadně a tak jsem očekával věci příští. K mému milému překvapení se před obědem podávaly drinky, já jsem si objednal whisky na ledu a jablečný džus, steward nejprve nalil whisky „na dva prsty“, ale pak se na mě podíval a dolil více a tak si mě ten mladík hned získal. Oběd byl slušný, dobrý standart. Překvapení číslo dvě se konalo po obědě, když mě tentýž steward oslovil, zda si dám Baileys nebo koňak.  Asi jsem se přeslechl nebo ne ? Samozřejmě si dám koňak, ale nejsem omylem v jiné třídě než Economy ? Lufthansa si asi vylepšuje image, proto ta neuvěřitelná péče.

Abych dokončil vyprávění o jídle na palubě, před koncem letu byly výborné teplé masové kuličky s nahřátou houskou, během letu pak pravidelné vychlazené nápoje jako pomerančový džus, jablečný džus nebo studená voda. Let trval osm a půl hodiny, každý pasažér měl svoji obrazovku a sluchátka s možností výběru filmu podle přání pasažéra, měl jsem sebou výbornou knihu a tak mě let uběhnul až neuvěřitelně rychle, vyplnil jsem celní prohlášení a už jsme klesali na přistání na Washington Dulles International Airport. Během letu jsem se mohl kdykoliv projít a tak jsem neměl žádné problémy s nohami, které by brněly, nebo jiné fyzické nepříjemnosti. Po přiblížení ke dráze a podrovnání jsem očekával charakteristický bump, když takový kolos dosedne na dráhu. Nic takového se nekonalo. Dosednutí bylo tak jemné, že ho skoro ani nebylo možné slyšet a pociťovat. Jen jsem zaznamenal brždění letadla a v duchu jsem hluboce smekal klobouk nad uměním německého kapitána. Přistání s Boing 747 Jumbo na jedničku s hvězdičkou. Nebo, že by to byl počítač ?

Zato na zemi ve Washingtonu jsme se my cestující ocitli v typických amerických problémech. Fronta k pasovému odbavení byla nekonečně dlouhá, pasoví úředníci pomalí a tak jsem se tam posunoval po krůčcích a trvalo to skoro hodinu, než jsem bez problémů prošel pasovou kontrolou. Mezitím na velkých obrazovkách vysílali reportáže z nesmyslného střílení (13 mrtvých) přímo uprostřed Washingtonu ve velkém komplexu amerického válečného námořnictva, který se jmenuje Navy Yard. V duchu jsem si říkal, že dobře vám tak vy američtí debilové (bohužel i já jsem Američan, přesněji řečeno Čecho-Američan).  Kdy už konečně zakážete nákup automatických zbraní jako housek na krámě….?

Kufr jsem měl už na rampě a odtud kousek mě vydali Pipera , který byl k mému překvapení docela klidný, žádné stížnosti neuplatňoval. Mrzelo mě, že ani v Praze, ani ve Washingtonu po mě nikdo nechtěl Piperův cestovní pas EU, Piper tak vstoupil do USA doslova ilegálně a přitom jaký má krásný pas….ani já nemám tolik razítek v pase a tak krásnou fotku.

Čekali mě můj syn Adam a moje žena Miladka, v autě byl dostatek pití, Piper dostal svůj nápoj hned před letištní halou a trvalo mu dost dlouho než uvolnil svěrače a vyčural se. Svoji přepravní bednu měl, za těch deset hodin v ní, úplně suchou.

Domů se jede po okružní washingtonské dálnici (říká se jí Beltway) a tak nás Amerika vítá stovkami aut, kam až oko dohlédne. Home sweet home říkají Američané (Domov, sladký domov…) a tak první sprcha doma je jako balzám na tělo i duši. A pak už jen voňavá postel, ve snu pořád ještě cestuji, ale když se probudím, tak vychutnávám ten blažený pocit, že jsem v bezpečí doma.

Prví přistěhovalci z Evropy cestovali na plachetnicích do Ameriky celé týdny a někdy i měsíce. Rychlé zaoceánské parníky to stihly za týden až deset dní. Dnes se to počítá na hodiny a díky časovému posunu jste v Americe ještě týž dne, ve kterém jste odcestovali z Evropy.

Ale jak říkáme my Češi: všude dobře, doma nejlíp, pokud člověk ví, kde ten domov má.

Váš

Vojta Vala.

Člen SL ČR, odbočka č. 26 Praha.